Osobnost roku vyhlašujeme v Deníku Referendum pošesté. Pokaždé vybíráme půltucet žen či mužů, díky jejichž snažení se české země v uplynulém roce stávaly místem přívětivějším k životu, svobodnějším, sociálně soudržnějším, ohleduplnějším k lidem i přírodě. V posledních letech pak bohužel musíme oceňovat i ty, kdo u nás brání zhoršování a zužování veřejného prostoru a životních podmínek.

Každoročně se do našeho výběru promítají proběhlé politické a společenské události včetně voleb. Loňské sněmovní přinesly výsledek, který pokládáme za kalamitu většího rozsahu, než se zatím obecně připouští. I v nich ale do Sněmovny pronikla řada slibných osobností, mimo jiné naše osobnost roku 2014 — kolínský starosta Vít Rakušan.

Nejzávažnější, pokud jde o život společnosti, je ale v loňském roce vzestup autoritářství a plíživá normalizace nenávisti. Ve veřejném prostoru se stalo běžným vyslovovat otevřeně rasistické, segregační postoje.

Šíření nenávisti proti skupině obyvatel by bylo možné trestně stíhat; kdyby jen zdejší represivní složky v daných věcech konaly dle platných zákonů. Potíž je ovšem v tom, že podobné nenávistné chování ve společnosti povzbuzují i mnozí političtí představitelé, počínaje hlavou státu. Tu si však ještě v lednu budeme moci vyměnit. To vše se však už promítne do výsledků pro rok 2018. Nyní tedy k letošním.

6.Ivan Bartoš

V Deníku Referendum jsme v loňském roce nešetřili kritikou Pirátské strany, zejména kvůli způsobu, jakým vedla svou kampaň. Vadilo nám rovněž pohrdavé odmítnutí předvolební aliance se Stranou zelených. Vysmívali jsme se tomu, co se nám původně jevilo jako nepatřičné chvástání, když strana pod vedením Ivana Bartoše vyhlásila, že bude kandidovat samostatně a že chce dosáhnout deseti procent.

Zde je namístě pokorně uznat vlastní omyl; a před jeho výkonem smeknout. Lépe nežli mnozí jiní — včetně nás — dokázal včas vyhmátnout v české společnosti určitou nervózní tendenci, která i tradičně spíše konformní voliče pravicových stran pudila hledat „něco nového“ namísto „své topky“. Piráti na rozdíl od zelených nemají žádné zátěže z minula. Navíc neprovokovali ekologickými akcenty, vůči nimž je technokratismem promořená česká společnost skeptická; naopak svým habitem počítačové generace takovéto inklinaci všech českých inženýrů a kutilů vycházejí vstříc.

↗

Všem výhradám navzdory nám cosi říká, že by bylo projevem šosácké nepřejícnosti, kdybychom v Pirátech viděli jen nebezpečí a ohrožení, a ne také občerstvení české politiky a příležitost hnout s ní dobrým směrem. Foto Pirátské listy

Naše kritika Pirátů vycházela ze dvou zdrojů. Za prvé se nám jevilo, že se příliš vezou na populistické vlně odmítání zavedené stranické politiky jako takové; naším přesvědčením přitom zůstává, že jinak než skrze ni se česká společnost neobrodí. Autobus, vyobrazující v jedné řadě Bohuslava Sobotku s Andrejem Babišem, dodnes pokládáme za projev zavrženíhodné politické pakultury. Za druhé máme za to, že Piráti stále vůbec nechápou míru nebezpečí, kterou pro české země představuje politický projekt Andreje Babiše: projekt, jehož pravou podstatou je učinit z České republiky provozní součást vlastního oligarchova podnikání.

Dosavadní povolební působení Pirátů je rovněž v základních bodech rozpačité, bylo hrubou chybou podpořit kandidáta politického hnutí ANO do pozice předsedy Sněmovny. A stejným nekompetentním vycházením vstříc výběrové a účelové „spravedlnosti“ dle bosse z Čapího hnízda byla podpora zřízení vyšetřovací komise k OKD.

Jenže tomu všemu navzdory nám cosi říká, že by bylo projevem šosácké nepřejícnosti, kdybychom v Pirátech viděli jen nebezpečí a ohrožení, a ne také občerstvení české politiky a příležitost hnout s ní dobrým směrem. Příslibem je aspoň jejich odmítání podpořit, byť jen tolerancí, jakoukoli vládu sestavovanou politickým hnutím ANO. A také jejich důsledné trvání na tom, že Andreje Babiše i s Jaroslavem Faltýnkem je nutno vydat trestnímu stíhání.

Navzdory štědře projevované politické naivitě, je zkrátka v jejich prostředí tolik ryzího, že by bylo nesprávné nepřiznat jim šanci hrát nakonec v úhrnu v Poslanecké sněmovně kladnou úlohu. A je jen nesporným výkonem svérázného génia Ivana Bartoše, že ji vůbec získali. Jak s ní naloží, nezávisí dnes už jen na nich, ale také na konstelaci, která ve Sněmovně vznikne; pravděpodobně mimo jejich vliv a vůli.

5.Olga Sehnalová

Rok 2017 byl annus horribilis České strany sociálně demokratické i české levice. Už před rokem jsme na tomto místě v miniportrétu úspěšné senátní přemožitelky Zdeňka Škromacha psali, že pokud se ČSSD nepoučí z debaklů Haška, Onderky či Škromacha, nezbaví se zdiskreditovaných regionálních šíbrů a zemanovců a nezačne se orientovat podle svých úspěšných senátních a komunálních politiků, čekají ji další hořké prohry.

Sociálním demokratům se často — a bohužel často právem — vyčítá, že politikaří namísto toho, aby dělali něco prospěšného pro lidi. Když vidíte defilovat panteon sociálně-demokratických politiků a kladete si při pohledu do jejich tváří otázku „Copak jsi pro nás udělal?“, často vám spontánně na mysli nevytane nic, třebaže můžete mít daného politika jinak v oblibě. Volební výsledek ČSSD je odrazem toho, že se sociální demokraté změnili v lepším případě ve slušné administrátory a už nejsou bojovníky za zlepšování sociálních poměrů, jako tomu bývalo dřív.

Přesto odlišné příklady, příklady směru, kterým se může principiální sociálně-demokratická politika ubírat, tu jsou. Jeden z nich dlouhodobě představuje vcelku nenápadná kroměřížská europoslankyně Olga Sehnalová.

V Evropském parlamentu si našla vynikající téma dvojí kvality potravin, které nadnárodní korporace nabízejí v západní Evropě a v nových členských zemích. Je to skvělý příklad moderní sociálně demokratické politiky: konfrontace s velkokapitálem, který má spontánní sklon šidit, ochrana zájmů spotřebitele, zejména sociálně slabšího spotřebitele, důraz na rovnost všech Evropanů, a také v daném případě každým coulem oprávněná kritika Evropské unie.

Časopis Politico Olgu Sehnalovou proto ocenil jako českou Evropanku roku. V profilu nazvaném Kuchyňský křižák o ní mimo jiné píše, že se jí podařilo se svým tématem uspět natolik, až se k němu přihlásil i předseda Evropské komise Juncker, když řekl: „Slováci nezasluhují méně rybího masa ve svých rybích prstech, Maďaři méně masa ve svých obědech a Češi méně kakaa ve svých čokoládách.“ Podle Politica tu jeho ústy mluvila česká sociální demokratka.

↗

Olga Sehnalová si v Evropském parlamentu našla vynikající téma dvojí kvality potravin, které nadnárodní korporace nabízejí v západní Evropě a v nových členských zemích. Foto Dominique Hommel, Evropský parlament

Tomu, aby Olga Sehnalová figurovala v našem přehledu letos, anebo někdy v budoucnu, ještě výš, brání okolnost, že i ona sama je nakonec spíše administrátorkou nežli bojovnicí. Při osobním setkání působí skoro plaše. Jenomže lidé, a dnes snad ještě více nežli dřív, očekávají od politiky, že je to i spektákl, chtějí vidět, jak se za ně jejich zástupci perou a jsou schopni rázně promluvit.

Právě to nakonec stálo mandát jednu z nejlepších českých europoslankyň a europoslanců všech dob Zuzanu Brzobohatou, v minulém období skvělou kolegyni Sehnalové. Lidé o tom, jak je dobrá, nevěděli (byť byla dle hodnocení ekologických organizací zelenější než většina západních zelených a byť zmařila Klausovu antisociální výjimku z Lisabonské smlouvy), protože jí chyběla průbojnost.